Člověk se přece potřebuje „vznést“ nad sebe sama.

Jiří Beránek

 

Během srpnových cest na různá místa v několika koutech západních Čech, kde zanechali stopy své výtvarné činnosti studenti Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni, se mi často vracela věta z jednoho prezidentského projevu Václava Havla: „Naše země nevzkvétá.“ V krajině krásné a pro vnímavého poutníka neméně vzrušující, než jsou obecně proslulé krajiny Čech a Moravy, jako by se rozhostil smutek, jakási tíha vypovídající proti nám, současníkům, a proti dění v historicky ne až tak vzdálené minulosti. Ta minulost se jeví násilná a bezohledná, současnost pak se jeví lhostejná a slepá. Pravda, ne všichni tu sdílejí dnešní konzumní lhostejnost světa užitků, ale zdálo se mi, že zatím je jejich síla slabá.

 Vysokou citlivost pro volání krajiny a pro sílu místa staletým lidským konáním a senzitivností nalezeného a vytrženého z prvotní nezměrnosti a neuchopitelnosti prostoru světa prokazují tady na západě Čech studenti atelieru Socha a prostor v čele s profesorem Jiřím Beránkem. Nepochybně pochopili, že krajina je mnohem víc než jen možný pramen užitku nebo ve chvílích volna konejšivá libost lahodící oku, ale že je manifestací samotné přírody jako mocnosti, jako řádu všeho stvoření, jako řádu, jehož součástí je i lidská bytost.

  Studenti se svým profesorem vyhledávají v krajině místa a objekty, především kostely, které zdevastovala lidská zloba a obludná hloupost. V dnešní, stále profánnější době, která ztrácí povědomí o vertikálním rozměru lidské existence, pak zmatení  hodnotových preferencí zkázu jen prohlubuje. V dlouhodobém unikátním projektu uměleckých intervencí do devastovaných chrámových staveb „LANDART Zaniklé a ohrožené kostely“, vzniklém ve spolupráci ZČU a Evropského hlavního města kultury Plzeň 2015, vstupují mladí umělci svou citlivostí a tvořivostí do zvolna zanikajících sakrálních staveb a do podoby krajiny, která k člověku po staletí promlouvala a podstatným způsobem spoluurčovala běh jeho života. Vznikají tak často překvapivě zralé výtvarné prostorové intervence, které svou přítomností upozorňují veřejnost na stav našeho památkového fondu a vlastně tím i na stav našich myslí, i na stav celé naší společnosti.

Hluboký senzitivní vztah ke krajině, k prostoru, v němž se člověk musí vždy znovu a znovu orientovat, hledat jeho souřadnice, nalézat jeho dimenze nejen pozemské, ale i skryté dimenze spirituální, je od počátku zcela podstatnou součástí tvorby Jiřího Beránka, který je nepochybně ústřední postavou tohoto projektu.

Jiří Beránek patří již od sedmdesátých let k předním postavám české výtvarné scény. Přestože první samostatnou výstavu v Praze, a to ještě jen kreseb, měl až v polovině osmdesátých let, bylo již záhy po absolutoriu pražské akademie v první polovině let sedmdesátých jasné, že do českého výtvarného umění vstoupil osobitý talent s velmi neotřelým výtvarným myšlením. Spolu s těmi vrstevníky, kteří neakceptovali normalizační požadavky „dobových tanců“, vytvořili jádro generace sedmdesátých let, jejímž reprezentantem se na konci let osmdesátých stalo Volné seskupení 12/15 Pozdě, ale přece.

Beránkova tvorba se neodvíjela očekávatelně po přímé linii, kterou lze například popsat jako „od tradičního k avantgardnímu“ nebo „od figurálního projevu k projevu konceptuálnímu“. Je zcela jasné, že Beránek se nezajímá o formální, lineárně z vnějšku konstruovanou vývojovou integritu své tvorby, ale o integritu vnitřní, spirituální. Svou tvorbou dával vždy najevo, že umění, tato věc ve světě proměňovaném v pouhé každodenní praktikování a tok užitků, je pro něj především duchovním zápolením člověka o sebe samého. Právě proto může takřka v jedné chvíli pracovat přímo s krajinou jako sochou, vytvářet objekt jako bezčasý tesař nebo modelovat figuru, pro niž se používá dnes zlehčující označení tradiční.

Jako jeden z prvních u nás, ne-li zcela první, se zabýval prací s krajinou, landartem. Nejprve pracoval v roce 1972, tedy již v roce absolutoria, na haldách hlušiny v Novém Strašecí, kde vytvořil z nelibého odpadu lidské průmyslové činnosti vlastní Krajinu nebo také Stůl. Na severní Moravě, kde nějakou dobu žil v Sobotíně, vznikla pak roku 1975 v krajině Chodba. Své představy o krajině jako o díle a zároveň místě k lidskému pobývání vtělil do řady kreseb − projektů i trojrozměrných objektů. Zatímco Chodba v Sobotíně je vlastně v zemi ztajené místo, útočiště, jímž však i přes jeho ztajenost proudí nerozdělitelnost prostoru-hmoty světa, landartovská realizace Vrstvy z osmdesátých let trčela nad terénem jako zdánlivě stabilní kubická hmota, vydaná však živlům a drcená zubem času. Země si ji v čase bere nezadržitelně zpět. S krajinou, zemí a materiály, které bezprostředně nabízí, pak pracuje i v dalších letech.

Jiří Beránek nepochybně náleží k těm pedagogům, kteří nepředávají svým studentům pouhé zručnosti a obratnosti nebo dokonce jakési formové floskule, které by samy o sobě mohly určovat charakter tvorby. Spíše ve své škole pěstuje schopnost dívat se a uvidět, protože právě nikoliv vidění, dívání, ale uvidění otevírá cestu k rozumění, vzbuzuje i schopnost pročištění umělcovy mysli, aby nechala volně proudit sílu místa a prostoru, kterému umělec nesmí předem ukládat úkol, ale měl by řeč místa nechat plynout, vždyť řecký filosof věděl, že „příroda je vždy skrytá“.

Cesta po zanikajících kostelích západních Čech by mohla být cestou poutnickou, poutí za pochopením umělecké tvorby, za pochopením zakotvení lidského života, cestou za sebou samým. Ne náhodou byly k uměleckým intervencím zvoleny většinou kostely, které byly kostely poutními.

V našem případě by nejspíše měla cesta/pouť začít v blízkosti obce Srbice u kostela sv. Víta na návrší nad obcí. Vedle kostela v terénní prohlubni, snad po lámání kamene, vytváří Jiří Beránek kruhové „místo k rozjímání“, vnořené do země. V dálce pak, na dalším návrší, ve výrazné poloze naopak vztyčil žulový monolit, menhir, bretonsky peulvan, u jehož paty je umístěn plochý kámen, opracovaný do podoby jakéhosi mělkého lavaba. Tady, kde našel i nadšené spolupracovníky, začal Jiří Beránek označovat uchopitelné dimenze krajiny, navazovat na silokřivky, které v krajině vnímá. Podle všeho bude mít krajinný projekt v obci Srbice, který nazval Prorůstání, další pokračování.

Se vztyčenými kameny, tak častými v hlubině věků evropské civilizace, které se nalézají i u nás, pracuje Vojtěch Soukup v těsném sousedství poutního kostela svatého Blažeje na březích rybníka u obce Branišov. Vztyčené kameny vytvářejí v lehkém oblouku před průčelím kostela Křížovou cestu včetně tří Ježíšových pádů, naznačených kameny ležícími. Oblouk kamenů, jakýsi pravěký kromlech, pak jako by vymezoval chráněný prostor před kostelem. Takto vymezené místo vybízí poutníka k soustředěnému spočinutí. Uvnitř kostela před oltářní menzou, vytvořenou z jen mírně upraveného kamene, jsou opět do oblouku vztyčené, opracované nízké kůly, vymezující nejvnitřnější svatyni kolem oltáře.

Zcela jinak pracuje s kamenem instalace Jakuba Oravy v těsném sousedství gotického kostela svatého Václava v Hoře sv. Václava u Drahotína. Instalace je zřetelná až z návrší s kostelem, od hřbitovní zdi. Otevře se tu pohled na řady kamenů, sugerující jakýsi již fixovaný archeologický nález velmi složité sídelní struktury. Nicméně až po chvilce si pozorovatel uvědomí, že nejde o půdorysy obydlí, podivuhodně se proplétajících a prostupujících v několika stoupajících úrovních. Jde snad o zbytky posvátného místa? Nebo tu před námi vyvstává jakási v kamenech zhmotnělá paměť uchovávající nejrůznější děje místa a prostupující přes věky do dnešních dní?

Zvláštní osud stihl záměr instalace Františka Dvořáka ve zcela zaniklé, kdysi však velké obci Pořejov. Na jednu polovinu obce nedávná minulost navršila haldu skládky odpadu, dnes již vegetací pohlcené, druhou polovinu obce pokrývá les. Autor chtěl očistit základy kostela sv. Bartoloměje a na nich vybudovat instalaci z opracovaných trámů. Shodou řady nepříznivých okolností nemohl svůj záměr završit, nicméně tísnivě vyhlížející torzo základů kostela zůstává a vegetace si jej opět zvolna přivlastňuje.

 To, jak si vegetace bere zpět, co jí člověk kdysi vytrhl, se projevuje na instalacích na řadě míst. Pokud se k tomu přidá i patřičná míra nezájmu a lhostejnosti, pak se může stát, že objekt s instalací lidem zcela zmizí z očí. To se přihodilo, alespoň pro mne, s kaplí u obce Děpoltice, kde svou instalaci vybudovala Monika Hrachová. Všechny přístupy ke kapli jsou dnes zarostlé, někde přehrazené elektrickými ohradníky, a obyvatelé, s nimiž jsme mluvili, dokonce o existenci kaple nic nevěděli.

Na zřícenině hradu Krasíkov stojí kostel svaté Magdalény. Je zcela prázdný, ale má funkční střechu. V relativně dlouhém chrámovém prostoru na oltářní menzu nainstaloval Benedikt Tolar temně modrý kruhový objekt, který sám autor poněkud bagatelizoval přirovnáním k satelitní parabole. V současném umění je však zcela legitimní, když se třeba parabola radaru propátrávajícího vesmír stane uměleckým dílem. Stojí za zmínku, že sytě modrá parabola pozorována od vchodu září ve svém středu bodem světla. Není to v tomto stále sakrálním prostoru světlo počátku, znamení singularity?

Asi nejnavštěvovanějším kostelem s výtvarnou intervencí v rámci projektu je kostel sv. Jiří v Lukové u Manětína. V jeho poničeném interiéru, do něhož zatéká, se ještě uchovaly tři, byť rozbité oltáře bez obrazů a také funkční lavice. Do těch posadil a za ně postavil Jakub Hadrava ve své instalaci Věřící přes třicet figur, jimž neexistující tváře zahalují roušky. Jako by tu neseděli, neklečeli a nestáli lidé, ale dávné nehmotné připomínky jejich životů, které přinášeli do kostela v motlitbách před neviditelnou boží tvář a které sochař svou imaginací činí nyní viditelnými.

I některé další studentské instalace jsou umístěny jen v interiéru zničené stavby, takže návštěvník je překvapen a osloven výtvarným gestem až v okamžiku vstupu do chrámového prostoru. Je charakteristické, že chrámová architektura, ač zdevastovaná a podléhající zkáze, ani v tomto stavu nepostrádá vznešenost. O které budově nedávné minulosti by to bylo možné konstatovat? Výtvarné dílo v takovém prostoru je jím pak také neseno a zesilováno, pokud ovšem má samo v sobě vnitřní důvod a sílu.

Tiše a křehce zachází s barokním prostorem volně stojící zámecké kaple v Novém Čestíně, postavené na půdorysu kříže instalace, která liniemi provázků a síťoví kreslí prostorovou kresbu vycházející z místa oltářní menzy a stoupající k oknům. Jako by tu setrvával šepot proseb, přímluv a myšlenek stovek předků. Táž autorka, Štěpánka Kotková, umístila nehmotnou prostorovou kresbu, nebo tentokrát spíš nehmotné tahy štětce pracující se světlem   průhledného akvarelu v prostoru kostela Jména Panny Marie v Otíně s nádherným gotickým presbytářem. Jak by tu autorka vizualizovala to, co mezi stěnami chrámu stále neviděno přetrvává věky hromaděné. Obě autorčiny instalace vytvářejí v prostorách kostelů nepřehlédnutelnou naléhavou meditativní atmosféru.

Na návrší nad obcí Loreta, nedaleko Týnce u Klatov, stojí barokní centrála z počátku 18. století zasvěcená sv. Janu Nepomuckému. Tam, kde byla kdysi kupole, je nyní kruhový výhled na nebe. Tento kruh opisuje na zemi instalace Kristýny Kužvartové Kapka aneb Hladina hloubky. Formově přesná, čistá instalace z pečlivě sesazených cihel, vlastně minimalistická socha, vychází z představy kruhů na hladině vytvářených dopadem kapky vody. Tady jediná kapka vody pohnula zemí a rozvlnila ji, než zmizela v hloubce. I tato vskutku krásná a promyšlená instalace nyní podléhá síle přírody, která ji svou zatím drobnou vegetací postupně pohlcuje. Možná nezáměrně, ale i to je součástí vzrušení nad setkáním s uměleckým dílem a jeho proměnami, které nám může rozevřít vhled do situace každého z nás.

Ve dnech se slunečním svitem nebo v podvečer se sluncem nízko nad obzorem si může návštěvník v kostele sv. Barbory na návrší nad Všekary uvědomit neobvyklost světelných poměrů v tomto chrámovém prostoru. To proto, že výtvarná intervence Veroniky Konturové tu spočívá právě v práci se světlem. Osadila totiž některá okna vybroušenými minerály, které propouštějí barevné světlo a určují tak atmosféru chrámového prostoru. Je třeba zdůraznit, že světlo mělo v evropské duchovní a kulturní tradici vždy posvátný charakter.

Nepochybně je zásluhou profesora Jiřího Beránka, že celek instalací v západočeských kostelích nevyznívá jako formální cvičení výtvarné zručnosti, ale jako soustředěná snaha po porozumění místu, které v sobě navždy nese hluboko ukotvenou paměť. Porozumění tomu, kde se soudobé dílo ocitá, na co vlastně reaguje, s čím je konfrontováno. Dosavadní výsledky projektu vstupují do rozhovoru s hlubinou času, s hlubinou nahromaděné lidské spirituality i se soudobou situací člověka uprostřed světa. Čím se v něm můžeme dnes autentičtěji legitimovat jako pozoruhodné specifické společenství mezi ostatními národy sjednocující se Evropy než intenzitou a autentičností kulturních projevů?

 

Ivan Neumann