Je-li nám dopřáno vznášet se nad českou krajinou, nelze nespatřit jizvy, od nichž se oči nemohou odtrhnout. Jedno z nejunikátnějších území na světě (České středohoří) má vykousnuty kusy z těla a dýchá kalné výpary jako raněné zvíře v posledním tažení.
O kus dál vedou člověka betonové spojnice dálnic a cest od „Kauflandů“ k „Hornbachům“ a zase zpět. Neutěšená architektura průmyslových zón a nucené spotřeby si prozpěvuje píseň o hospodářském růstu. Billboardy, ohňostroje, oslňující barvy světel, cirkusy a hry. Jak úžasná dekorace o závod běžících životů.
Masové běhy, masové pochody, masové sjíždění řek, masové pojídání masa, masová migrace. Kdo se chce vzepřít, je ostouzen a nucen prchat. Jak málo je ale míst, kde je možné se ukrýt. Z křovin, které pohltily zbytky pohraničních vesnic, statků a kostelů, pozoruji vyděšeně ono podivné křepčení. Mám strach a sahám po meči, ale ten se mi v ruce rozpadá.
Posledními alejemi staletých stromů, těchto mizejících linií duchovních hodnot člověka, prodírám se k nelítostnému poznání, že vše spěje k rychlému a neodvratnému rozkladu. Přikrčen v houštinách trnek, šípků, ostružin a kopřiv bloudím hvězdnou nocí. Zakopávám o rozvaliny hrobů našich předků. Vzdálené zvuky diskoték přináší bolesti hlavy. S náhlým poryvem větru se otvírají mraky
a začíná prudký déšť. Přívaly vody čistí vzduch a já z pahorku nad tím vším ve světle blesků spatřuji krajinu vzdorující — krajinu vichřic a záplav, krajinu veder a sucha. Krajina tohoto zásadního „landartu“, tedy umění proměny mimo naší vůli.
Landart čehosi nad námi. — S velkou pokorou já a několik mých studentů pouštíme se do hledání toho, co nás přesahuje, ale chceme-li, tak také utváří. — Za spadlými zdmi chrámů není pusto! — Zarostlá polní cesta nevede „nikam“!
Prof. Jiří Beránek