Dávné plány, které jsme spřádali s prof. Jiřím Beránkem zhruba v polovině první dekády jednadvacátého století, se nyní landartovými projekty studentů i pedagogů jeho ateliéru naplnily. Když jsme se scházeli s panem profesorem v době, kdy ještě učil na VŠUP v Praze, a jednali o jeho budoucím působení na fakultě, kterou jsem zakládal v Plzni, plánoval posunout orientaci budoucího ateliéru více směrem k zásahům do krajiny, do prostředí, ve kterém žijeme.

Jezdil jsem za ním do ateliéru na Florenci nebo do Koloděj, kde bydlí a tvoří. V pražských hospůdkách nebo na zahradě jeho domu − ateliéru se formovaly projekty a umělecké záměry, které nyní on a jeho studenti, prostě Beránkova škol, realizují zde v Plzni a v Plzeňském kraji.

Označení „landart“ je asi relativně nejpřesnější a současně velmi matoucí označení toho, oč jde, a není více zavádějící nežli název Zaniklé kostely.

Jiří už dříve vytvořil opravdu rozsáhlé monumentální zásahy do krajiny a uvažoval – snil o realizacích v severních Čechách při zakládání zeminy a hlušiny vytěžené z povrchových dolů. Také svůj pražský ateliér na UMPRUM chtěl původně takto nacílit, ale ne zcela a ne vše vyšlo tak, jak by si přál, a práce pražského ateliéru směřovala poněkud jiným směrem.

V Plzni a Plzeňském kraji vnímal prof. Beránek především zraněnou přírodu, narušenou rozvojem průmyslových firem, město s množstvím proluk – nezahojených ran a jizev ještě z druhé světové války, město prorostlé zašlou slávou průmyslového impéria − industriální architekturou Škodových závodů. Město rozsekané na segmenty tupě necitlivými urbanistickými zásahy z éry totality.

Věděl jsem, že zde nalezne to, co hledá, totiž místo, které ho potřebuje, a věděl jsem, že jej to osloví. Plzeňský kraj má specifický charakter. Je tu rozsáhlé území Sudet, kde náletový porost zakryl stopy zašlých let, les pozřel celé vesnice, stromy rozbouraly domy a kořeny rozebraly kamenné zdi. Rozbujela se tu podivná vegetace, kde mezi borovicemi a smrky najednou překvapivě doširoka rozpřahují své větve veliké ovocné stromy, ze kterých už dávno červená a žlutá jablka a hrušky či višně nesklízejí lidé z dlouhých žebříků. A tak v nostalgickém hvozdu namísto suchých hnědých šišek září nepatřičně ovoce jako krásné rudé, oranžové a žluté ozdoby. Na podzim prozrazují červené korále jeřabin místa, kde kdysi za humny vesnic byly zahrady a sady. Zahrady a sady už tu nenalezneme a záhony květin nahradily polštáře mechu s křemenáči, hřiby, liškami a na suchých místech bedlami. Ale dejte pozor, něco přece jen času odolává. V houštinách jsou jako pasti ukryté hluboké kruhovité jámy, precizně vyzděné kameny – zpola zasuté studny. Absurdita a tajemství pobuřuje a svírá. Šeptá zapomenuté příběhy, které nechceme znát.

Nejsilnějším zážitkem je ale potkat v lese znenadání kostel či kapli, respektive to, co zbylo – torza poutních míst, ke kterým už dávno cesty nevedou. Jdete lesem jako z pohádek, jdete krásnou krajinou a najednou narazíte na takové temné místo. Kámen, na kterém stojíte, je vrcholek náhrobku z židovského hřbitova. Rozhlédnete se a naleznete další a další a v houští ještě jiné skvěle zachované náhrobky. Mlsali jste maliny a jahody uprostřed hřbitova, který lidé kdysi zničili a kde vše přikryla zeleň. Ti lidé, kteří zničili židovský hřbitov, pak byli vyhnáni z kraje, který jejich rod obýval stovky let, a jejich domy byly vyrabovány a často srovnány se zemí. Hluboko v lese najednou všude vidíte stopy lidí, kteří tu žili − rozcestí, rozpadlý mlýn, kapličku, zanesenou studánku, kostel, který se zřítil nebo byl úmyslně zničen v dobách, kdy to bylo považováno za záslužné. Stopy práce a ducha těch, kteří tu byli před námi a těžce v potu tváře dobývali vezdejší chléb z lakotné podhorské půdy, a stopy zla, které plodilo zlo.

V místech, kde spolu žily dva národy, v místech hranice, která byla kdysi jen slovem, postavili lidé neprostupné zátarasy z ostnatých drátů, aby se uvěznili se svým svědomím zakrytým neodpuštěním, aby se staré rány a jizvy nikdy nemohly zahojit, takže nejen lidé, ale ani zvěř se nemohla volně pohybovat a svobodně projít lesem. Krajina tisíce let logicky budovaná, struktura polí, luk, zahrad, lesů a rybníků, síť potůčků, řek, mlýnských náhonů, cest, pěšin a silnic najednou ztrácí smysl. Nakonec stopy po cílevědomém a neúnavném budování a stopy usilovného manického i hloupého ničení postupně překrývá vegetace. Jako by zranění a staré rány, které kraj utrpěl, příroda hojila a překrývala jizvami.

Jsou tu ale ještě jiná zranění, která se léčí ještě pomaleji. Zraněná srdce, otrávené duše.

Technikou moci totalitních režimů je rozdělit lidi, poštvat je proti sobě, udělat z přátel a dobrých sousedů nepřátele, kteří se jeden druhého bojí a nenávidí se. Zranění a jed doby předválečné, válečné i poválečné byl pak pečlivě živen, byl pěstován a konzervován, aby strach ze sousedů odvedl pozornost od skutečné hrozby, aby jakoby děděné abstraktní nepřátelství zamlžilo nepřítele skutečného.

O tom všem jsme si kdysi povídali s profesorem Beránkem při mých návštěvách a on líčil, jak stačí nalézt a vyznačit nějakým způsobem tato místa, a krajina, její kompozice, najednou dostává nazpět smysl a logiku, kterou jí kdysi dávno vtiskli ti, kteří tu byli před námi. Slíbili jsme si tehdy s profesorem Beránkem, že se do této práce pustíme… a on přišel z Prahy pomáhat mně v Plzni budovat uměleckou fakultu.

Když jsme v Plzni o několik let později začali koncipovat témata Evropského hlavního města kultury, bylo nasnadě, že došlo na to, čemu jsme říkali „Landart“ či později „Zaniklé kostely“.

Tým EHMK tyto projekty přijal a město Plzeň je ve spolupráci s Plzeňským krajem pomohlo financovat. Díky tomu mohla vzniknout unikátní řada sochařských děl i tato kniha − dokument o střetnutí, o zápase a boji umělců za člověka proti surovým a bezohledným dějinám.

 

Zmínění umělci jsou studenty a pedagogy Sutnarky. Sutnarka, nebo také Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara ZČU v Plzni, je mladou ambiciózní fakultou, která vznikla transformací svého vývojového předchůdce vysokoškolského ústavu – Ústavu umění a designu ZČU v Plzni. K původním dvěma oborům Mediální a didaktické ilustraci a Průmyslovému designu časem přibyly další obory i specializace a ústav narostl do formátu téměř 20 ateliérů, ve kterých studuje více než 600 studentů.

Stavba vlastní moderní budovy byla dokončena v roce 2012 a poté byl ústav transformován do Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara, nazvané podle geniálního českého a amerického designéra Ladislava Sutnara. V roce 2004 byla založena letní umělecká škola  ArtCamp, kterou už absolvovalo několik tisíc studentů nejen z Čech, ale prakticky ze všech koutů zeměkoule. Také mezi vyučujícími se objevily desítky národností.

Z dalších významných mezinárodních aktivit fakulty je třeba vyzdvihnout každoroční udělování Ceny Ladislava Sutnara. Přestože cena existuje teprve krátce, získala si již velikou prestiž. Mezi její laureáty patří řada významných světových osobností a institucí, např.  Steven Heller (USA), prof. Gyula Ernyey (Maďarsko), William E. Lobkowicz (USA), Lech Majewski (Polsko), Cooper-Hewitt Smithsonian Design Museum (USA), J. P. Getty Trust (USA), Art Institute of Chicago (USA), American Institute of Graphic Arts (USA), R. Roger Remington (USA), Museum of Modern Art in New York a další.

Ve vzdělávací oblasti se fakulta stará o podporu potencionálních uchazečů ze středních škol (vznikla soutěž Teendesign) i o podporu celoživotního vzdělávání – každoročně otevírá množství kurzů. Hlavním předmětem vzdělávání je ale samozřejmě příprava studentů v oborech umění a designu. V současné době jich fakultu navštěvuje více než 600 ve speciálních ateliérech: Animovaná a interaktivní tvorba, Design kovu a šperku, Design obuvi a módních doplňků, Design oděvu, Grafický design, Ilustrace a grafika, Intermédia, Keramika, Kniha a tvarování papíru, Komiks a ilustrace pro děti, Malba, Mediální a didaktická ilustrace, Multimédia, Nová média, Produktový design, Průmyslový design, Užitá fotografie, Vizuální komunikace a v ateliéru Socha a prostor prof. Jiřího Beránka.

Právě o unikátních dílech pedagogů a studentů tohoto ateliéru je naše kniha.